Každý z nás má v sobě touhu poznávat nové kraje a nové lidi.

Každý z nás má v sobě touhu poznávat nové kraje a nové lidi. Já jsem tuto touhu v sobě nechal hodně propuknout až po 40. roce svého života. Do této doby jsem se snažil hodně pracovat, abych na to poznávání měl. On je totiž veliký rozdíl ve výkladu slova poznávání.

Nepopírám, že poznávat se dá i s cestovkou. také se mi to jednou přihodilo, že jsem jel od cestovky na poušť v Tunisu, kde jsme s řidičem v písku zapadli. Jel jsem totiž sám na výpravu , kde jsem si chtěl zaskákat autem v dunách, ale řidič mi řekl, že mi to nejdříve musí ukázat a dal plný rejd a již jsme měli písek až nad přední nápravou. Sami dva jsme usoudili, že nemáme šanci se z písku dostat ven.

Ačkoli já, jako znalec vtipů z dikobrazu jsem veděl, že se dá plazit po poušti, tak jsem se jal vyhrabovat kola v kleče. Hned jsem si spálil kolena, udělal jsem dvě tempa rukama a již jsem nemohl popadnout dech. Jak jsem byl rád, že jsem si půjčil auto s klimatizací. Tak v něm bezmocně sedíme a jako zázrakem jeli ve velké vzdálenosti kolem nás domorodci domů do vesničky, která ležela v poslední oáze na Sahaře. Vzali nás na korbě jejich dodávky k sobě domů a tam nás hostili. To bylo mé první setkání s lidmi mimo turistický ruch a velice mě překvapili, jak byli vstřícní a milí.

Jako "zarytý" evropan jsem se domníval, že mi něco ukradnou, nebo mě uvězní a budou chtít výkupné. Ale skutečnost byla taková, že jsem od nich dostal jídla, co jsem snědl a pití co jsem vyypil. Na oplátku ode mě nic nechtěli zaplatit, jen se na mě stále usmívali a podávali mi ruku na znamení našeho přátelství. Večer, když z mešity slyšeli večerní modlitbu, se již konečně dle Alaha smělo pracovat, tak s námi dojeli k našemu autu a začali ho vytahovat.

Nejdříve za nárazník přivázali kus drátu a nedbali na mé protesty, že si ho utrhnou, zabrali a nárazník zůstal přivázán u naší zapadlé toyoty. Prý nevadí a nárazník hodili na korbu. Druhý pokus jsem raději ani nekomentoval, neboť na zadní nápravu jejich lehké toyoty uvázali zase ten drát a rozjeli se. Otočil jsem se, protože jsem se viděl, jak jdu s nimi pěšky pouští do jejich domovů a obě auta zůstávají pohřbená pod nánosem noční písečné bouře. Naštěstí se jim povedlo vytáhnout naši zapadlou toyotu a já s řidičem jsme mohli pokračovat s několaikahodinovým zpožděním do hotelu.

Tam čekal delegát od cestovky již docela sinalý, že půjčovna ještě nemá vůz zpět, zda se nám něco nepřihodilo. Jenže dejte vědět, když telefon v poušti ne a ne najít nějaký signál. Od těch dob mám nejraději cestování za takovými lidmi. A věřte mi nejsou od nás zase tak daleko,jen je to ta naše přetvářka, že jsou to jen"ukrajinci, rumuni,albánci.........." Když tyto lidi navštívíte, tak zjistíte, jak jim vlastně závidíte jejich soudržnost a styl života.