Přehoupli jsme se přes hory a projeli tunelem.

Přehoupli jsme se přes hory a projeli tunelem. Cestou stále pršelo. Za tunelem se najednou objevila modrá obloha a občas zasvítilo sluníčko, i když byl již podvečer. Byli jsme na cestě na Istrii, tehdy ještě osobákem a na doporučení kamarádu jsme měli přespat u Slovinského jezera Bled. Tady začala naše touha po objevování tohoto krásného koutu země.

Je o dva roky později, opět léto a my sedíme již v našem modrobílém obytném autě a vracíme se na místo činu. Zatím stojíme v zácpě na dálnici u Salzburgu. Navigace ukazuje asi dvě hodiny do cíle, ale podle stavu na silnici to vidíme tak na pět.

Každá zácpa jednou končí a my slavnostně vjíždíme do Slovinska a těšíme se na město s jezerem Bled. A protože se rádi družíme, vzali jsme s sebou naše přátele Jardu a Pavlu.

V okolí města je několik kempů. My jsme si vybrali a dopředu zajistili kemp Bled přímo na břehu jezera.  Paměť občas slábne, takže když se vše jmenuje stejně, je to jednodušší. Stání pro obytná auta jsou kryta borovicemi a někdy i oddělena živými ploty. Restaurace, obchod i sociální zařízení jsou nablízku, co víc si přát. Na oslavu jsme si dali aperitiv a pak hurá do jezera.

Ráno nás probudilo do krásného a jasného dne. Máme v plánu se podívat na sousední Bohinjsko jezero. V lesích se prý ukrývá vodopád. No uvidíme.

Auto jsme nechali v Rybčev Laz na parkovišti a po prohlídce mapy, se vydali na cestu kolem jezera. Je sice trochu větší, ale co máme na to přece celý den. Pohled na jezero od historického mostu je velmi hezký.

A tak jsme vyrazili. Cesta je moc hezká a rychle utíká. Stihli jsme se cestou vykoupat i obdivovat místní kratochvilná zastavení.

Dorazili jsme na konec jezera. Vše je velmi dobře značeno a krása Slovinska a ochota místních se domluvit i přes částečnou jazykovou bariéru je úžasná. Trochu nám vytrávilo a tak doplňujeme kalorie a necháváme odpočinout nohám. Místní směrovky nás vedou k vodopádu Sava Bohinjka. Rozhlížíme se a kocháme neuvěřitelnými zákoutími, které jezero vytváří.

Stoupáme kamennou cestou do hor. Začíná být velmi dusnu a slunce se schovalo. Jo a taky útočí komáři. Zatím jen na Mášu a tím máme všichni ostatní klid. Je to nejlepší přírodní mucholapka, báječné. Hurá, konečně jsme dorazili ke vstupu do areálu vodopádu. Naivně jsme si myslely, že máme všechno stoupání za sebou a před sebou už jen přírodní krásy. Ó jak jsme se jen mýlili. Před námi se tyčí dlouhé schody a obloha se už dost mračí.

Po pár minutách se citelně ochlazuje a z oblohy se spouští neuvěřitelná průtrž mračen. Zpočátku se schováváme pod stromy, ale po chvíli usuzujeme, že to stejně nemá cenu a pokračujeme dále k cíli. Presto že jsme také v podstatě z hor a víme jak je počasí v horách zrádné, nepřipravili jsme se na to. Jen Máša ano a vytahuje šusťákovou bundu. Vodopád však za to stojí. Je krásný a navíc u něj stojí altán, který nás na chvíli schová. Je odtud i krásný výhled do údolí. To jsou ale panoramata, Homolková!

Než se do sytosti rozhlédneme a sejdeme zpět po schodech, je po dešti. Zpáteční cestou dolů se jde vesele. Povídáme si a děláme žertíky. Najednou Máša leží na zemi jak široká tak dlouhá. Že by další žertík? Ale protože se nehýbá, tak už to tak humorně nevypadá. Snažíme se s ní mluvit a zjistit rozsah problému. Jen skučí, svíjí se a neodpovídá.  Najednou začne hnusně a sprostě nadávat. Nám se dost uleví, protože to znamená, že je v pořádku. Ukáže se, že si při pádu rozbila jen koleno. Trochu trvá, než nohu rozchodí. Po vodopádu to byl velepád. Návrat do kempu je už bez dalších překvapení.

Další ráno. Sluníčko si pravděpodobně vzalo dovolenou, už se s námi nechce kamarádit a poslalo za sebe mraky a chvílemi i déšť. Dnešní den chceme věnovat romantické procházce po tomto lázeňském městě a na místní, úchvatný hrad. Na Mášu dáváme pozor, aby nám zase někam neupadla. Z hradu je opravdu nádherný výhled a nejlépe se vychutnává u kafíčka.

Po zaplacení zjišťujeme, že se nám zásoby hotovosti povážlivě ztenčují a do další prohlídky tedy zařazujeme i pátrání po bankomatu. Bankomaty jsme objevili, ale asi nemají rádi Čechy. Jeden byl pouze pro Master card a my samozřejmě máme Visa card, druhý byl prázdný a třetí se nalézal v uzamčené budově, která se otvírala až za dvě hodiny. Chvíli jsme uvažovali jak z této svízelné situace ven. Jardu a Pavlu nakonec napadlo, že se obětují  a nějaké seženou. Nakonec sehnali jen jablka, a Pavla navíc jedno snědla .

Poslední odstavec byl samozřejmě vtip, ale tuhle fotku nešlo jen tak přejít.

Odjíždíme domů s pocitem, že se sem určitě jednou vrátíme, protože je tu opravdu krásně a navíc jsme se dozvěděli, že ochranáři zpřístupnili další vodopád. Takže Blede, nashledanou ........¨