To, že přestal fungovat vnitřní i venkovní teploměr bylo celkem banální, protože bylo úplně jedno, zda teploměr ukazuje 30 nebo 35 stupňů, stejně bylo „na zdechnutí“ jak venku, tak i uvnitř

Ahojte všichni,

Nedalo nám to a o to co jsme zažili na letošní dovolené v Řecku, o to se s vámi musíme podělit. Nejsou to tipy na krásná místa ke kempování, je to vyprávění o tom, co se za jednu dovolenou může všechno přihodit. A jak říká hlava naší rodiny: „Zážitky nemusí být krásné, hlavně, že jsou silné“.

Dovolenou v Řecku jsme naplánovali se svými přáteli a všichni kdo znáte Pepiho, tak je vám jasné, že dovolená byla naplánovaná do posledního detailu. Nás však nejvíce díky pracovnímu vytížení zajímal datum odjezdu. I ten bohužel nevyšel a my jsme se opozdili o týden, ale byli jsme vybaveni podrobným itinerářem, který Pepi spolehlivě připravil a obsahoval asi 12 míst, které by stálo zato vidět. Potud nic mimořádného, snad jen dík Pepimu za jeho snahu o naši dokonalou dovolenou.

Na úvod je třeba podotknout, že karavan jsme koupili právě od Pepiho v bezvadném stavu a i o jeho perfektní současný stav se neustále staráme, dokonce jsme ho ještě vylepšili pro pohodlné a nezávislé kempování. Těsně před plánovaným odjezdem, když jsme auto přistavovali k domu k balení, začaly bezdůvodně trvale signalizovat a pípat couvací čidla. Po rychlé demontáži části palubní desky a podlahy jsme přistoupili k nejrychlejšímu řešení a to utržení kontaktu z reproduktoru signalizace. To jsme ještě netušili, že to bylo první varování před blížícími se událostmi. V klidu jsme dobalili a vyrazili. Ještě jsme ani nezavřeli bránu od domu a už jsme zaznamenali drobnou maličkost – neustále svítí couvací světla (patrně souvislost s předcházejícím zákrokem) – vytahujeme žárovku a vyrážíme. – nepředpokládáme, že na cestě tam budeme couvat. Cesta docela příjemně ubíhala, když těsně za srbskými hranicemi nás staví policejní hlídka – nesvítí denní světla. Naštěstí se událost obešla bez avizované pokuty, opět jednoduchá pomoc – rozsvěcujeme klasická světla. Nálada je pořád výborná, vždyť jde jen o další drobnou závadu. To, že přestal fungovat vnitřní i venkovní teploměr bylo celkem banální, protože bylo úplně jedno, zda teploměr ukazuje 30 nebo 35 stupňů, stejně bylo „na zdechnutí“ jak venku, tak i uvnitř.

Těsně za Makedonskými hranicemi je slyšet divný zvuk z motoru. Zastavujeme a zjišťujeme, že nám praskl výfuk. Nevadí, už to není tak daleko, snad dojedeme až na místo. Bohužel po
několika kilometrech už je ten zvuk docela nesnesitelný a vyžaduje okamžité řešení. Zastavujeme proto na ne zrovna ideálním místě a zjišťujeme, že výfuk je utržený přímo za svodem z motoru. Přistupujeme k variantě – udělej si sám a pouštíme se do opravy. K tomu je nutno vypít asi 4 plechovky piva (když je vytahujeme z lednice zjišťujeme, že nejsou zrovna nejchladnější). Za pomocí plechovek, alobalu, drátu a šikovných valašských rukou je oprava hotová. Jak krásný pocit, když výfuk jen tak lehce brumlá. S dobrým pocitem, že je zažehnáno nebezpečí, pokračujeme v cestě.

Je podvečer, blížíme se k prvnímu cíli - Asprovalta, výfuk lehce nabral na síle svých zvuků (ale to už musíme dojet) a všichni se strašně těšíme, že už konečně uvidíme moře. Tentokrát počítáme s tím, že se s Pepim uvidíme až následující den (děcka se již nemůžou dočkat). Sem tam se ozve nějaké troubení, ale jsme přece v Řecku, tady troubí úplně všichni na všechny. Navigace nám ukazuje místo někde uprostřed moře, ale my pokračujeme dál, když v tom se za námi ozve, tentokrát již zběsilé troubení – je to „baba“, konstatuje hlava rodiny - chvílemi pouští volant jak na nás přímo agresivně mává (nyní víme, že jí patří dík, donutila nás zastavit). To už zbystříme pozornost a odbočujeme do první ulice a zastavujeme. S hrůzou zjišťujeme, že za sebou necháváme ne lehkou stopu nafty, ale doslova ropnou skvrnu hodnou tankeru. Konečný verdikt – v nádrži je díra o velikosti 50x15 cm, mizíme na nejbližší místo, kde nás nebude vidět (trošku problém v rekreační oblasti).

To co následovalo po tomto zjištění, byl opravdu pro mnohé členy naší rodiny zážitek. Vydali jsme se již téměř za tmy hledat místo, kde bychom mohli alespoň přenocovat. Při tomto průzkumu jsme uviděli v kontejneru několik luxusních kousků polštářů, peřin a povlečení, což byla záchrana pro alespoň provizorní ucpání díry. Tak jsme doslova jako bezdomovci vybírali kontejner. Nutno říci, že se jednalo o turistickou pěší zónu, kde byl neustálý pohyb. Nutno ještě podotknout, že pak jsme v této oblasti strávili několik týdnů a nic podobného se v těchto, ani jiných kontejnerech neobjevilo. Následovala rychlá provizorní ucpávka nádrže nasbíraným materiálem a přesun na nejbližší pláž, kde jsme potkali, nyní již naše známé, Pavla a Milana s partnerkami.

Pavel byl mimochodem na tomto místě také jen jako na přechodném stanovišti, jelikož jim na Tassosu spadl pes ze skály a zlomil si packu, takže toto místo bylo pro ně, stejně jako pro nás, jen dočasná, přechodná stanice- jsme si mysleli. Chceme touto cestou poděkovat Hanykům za jejich nabídnutou pomoc – chtěli s námi počkat do příjezdu nádrže, aby naše děti měly kde trávit den, kdy bude auto v servisu. To by se tedy načekali. Moc jim děkujeme a jsme rádi, že jsme jejich pomoc odmítli.

Ještě tentýž večer jsme kontaktovali službu UAMK, u které máme zaplacenou asistenci. Bohužel do dalšího dne jsme se nedočkali žádné reakce, a až přes naše urgence jsme se dozvěděli, že se jim řečtí kolegové ještě nestihli ozvat. Jak překvapivé zjištění – dnes už ale víme, že to ani při jejich největší snaze není možné se v tak krátké době dočkat nějaké odezvy od řeckých kolegů. Tak jsme museli situaci řešit po své linii. Tady patří dík firmě Pronto, která nám ještě tentýž den zajistila z Německa odeslání nové nádrže. Tak jsme si oddechli s nadějí, že problém je vyřešen a během maximálně čtyř, pěti dnů, budeme moci pokračovat v plánované dovolené. Oddechli jsme si však předčasně.

Ještě tentýž večer, jsme zjistili, že máme v lednici teplotu, která v lednicích nebývá obvyklá. Skoro by se dalo říct, že spíše topila, než chladila. Hned jsme si vzpomněli na pivo, které jsme do sebe lili při opravě výfuku, to mělo teplotu spíše červeného vína, než dobře vychlazeného Ležáku. Nic nás nemůže překvapit, stará známá pomoc, je třeba ji na hodinu obrátit vzhůru nohama a problém bude zažehnán. To jsme také udělali, následovala celkem složitá demontáž a montáž (veškeré zásoby byly po tuto dobu v peřinách), jenže výsledek se jaksi nedostavil. V lednici bylo poté tepleji než venku. Čekali jsme hodinu, dvě, že se třeba chytne. Začalo být mezi námi všemi nějak dusno. Představa, že napěchovaná lednice s mrazákem na celou dovolenou nepůjde do našich žaludků, ale do kontejneru a my se nemůžeme hnout z místa, začínala být celkem tragická. Nejlepší pomoc - jít to „rozpít“ do baru. Tam jsme se na stránkách Caravan24 dočetli, že existuje způsob, jak takovou lednici rozchodit a to tak, že ji 30x co 1,5 minuty musíme převrátit vzhůru nohama a zpět. To nám v první chvíli připadalo jako výborný silvestrovský žert, ale „tonoucí se stébla chytá“. S touto činností jsme začali asi v 10 hodin a skončili ve 3 ráno. Zkuste třicetkrát obrátit lednici s mrazákem uvnitř karavanu. Díky rozměru volné plochy karavanu a rozměru lednice se tak lednice stala perfektním barem, od kterého se nešlo hnout a co tedy po dobu čekání dělat, než zodpovědně dodržovat pitný režim? Byl to bezvadný večírek, při kterém všichni kromě lednice byli úplně „našrot“. Výsledek však byl úžasný – lednice jede. Díky Caravan24 a autorovi tohoto článku, děkujeme.

Další drobná závada v našem karavanu – měnič. Nejde televize, počítač (dovedete si představit puberťáka den bez počítače? –nemyslitelné), naštěstí se jednalo jen o přechodný stav, zřejmě nějaká souvislost s předešlými závadami. Naštěstí se podařil měnič rozchodit, ale přesto něco není v pořádku, stále vypadává televize, počítače, fén atd. Kde je ten slibovaný komfort našeho karavanu???

Příjemné zpestření naší dovolené, pondělní trhy. Tady si opravdu všichni členové naší rodiny přišli na své. Ta chlapská část nemohla spustit oči ze strany vlevo – jen samé ryby, ta ženská zase z části vpravo – jen samé „hadříky“. Úplně nejvíce nás dámy nadchly stánky vše jen za 3 a 5 EUR. Na to by asi v Česku nebyl čas hrabat se v haldě hader a vybírat jen ty „nejlepší kousky“. Musím ale říct, že na lítačku se tam pár pěkných kousků našlo. Úplně největší „odvaz“ to byl pro naši jedenáctiletou parádnici, která tady byla ve svém živlu. Samozřejmě, že jsme nakoupili i z části vlevo notnou dávku „smradlavých ryb“ a vytvořili tak tehdy ještě na grilu, úžasný pokrm, který měl úspěch zvláště u pánské části naší výpravy – když je břůško jak kamínek, tak je pohoda v domácnosti. Pravda je, že jsme netušili, že si návštěvu tohoto trhu zopakujeme ještě jednou a dnes už máme dojem, že i potřetí.

Ale hurá, máme alespoň skútra – náš interní název z mládí pro našeho skútra -„chrchel“, jsme pojízdní. Začínáme si užívat dovolenou – vše je vyřešeno. Nádrž na cestě, výměna nádrže v nejbližším servisu zajištěna. Jdeme do hospůdky a děcka vysíláme na zmrzku na „chrchlovi“. Když se docela dlouho nevracejí, máme podezření, že zabloudily. Nevím, co by bylo v tuto chvíli lepší, ale vrátily se tlačíce „chrchla“, že nejde nastartovat. Bohužel konstatujeme: „Skútr je mimo provoz“. Hlava rodiny vyráží na kole hledat servis na skútry, vrací se zpět taktéž tlačíce. Po cestě píchnul a navíc servis nenašel. Následuje již jediná možná pěší cesta do servisu (ještě, že jsme zaujali docela strategické místo a vše máme docela blízko), kde máme dohodnutou opravu karavanu a poté společný výlet odtahovou službou do sousedního městečka Stavrosu.. Bezva výlet, ale klobouk dolů, postarali se jak mohli. Další den je skútr opraven, a my si jej za pomoci servisu odvážíme zpět. Servis kola byl proveden svépomoci, nicméně kolo bylo zakonzervováno, jelikož jak se dozvídáme , nacházíme se v oblasti s četným výskytem bodláků, které propíchnou vše, co má kola, včetně dětských kočárků. Na rozdíl od našich řeckých kolegů na tuto situaci nejsme připraveni.

Další den dojde jen ke zcela nevýznamné události, naše vstupní židle do karavanu neunese sled událostí a pod jejich tíhou (tedy spíše pod tíhou hlavy naší rodiny) se zlomí vejpůl. Od této chvíle skáčeme do karavanu jak tučňáci – vždyť jsme přece u moře!

Každý den chodíme na poštu a při pátku si klademe otázku, kde to jsme, že za 7 dní nejde doručit balík. Naše představy o využití itineráře od Pepiho se začínají vytrácet. Ten nám ale přinesl jeden den rozptýlení, když nás zoufalce, velmi mile překvapil a přijel nás na jeden den navštívit. To jsme ale netušili, že to bude zřejmě jediný den naší společné dovolené.

Je úterý, následující týden (11-tý den co odešel balík z Německa) a na poště na nás hledí, proč tam každý den chodíme, když teprve středa je první den , kdy je reálné, že balík může dorazit. A když prý nepřijde do pátku a ani do úterý následujícího týdne, mohli by začít situaci řešit (zatím nám není jasné jak).

Na místo našeho stání přijíždějí polští a italští karavanisté a ptají se nás, zda je zde stání bez problémů. Nechápajíce jejich dotaz, odpovídáme, že zcela bez problémů. Ještě tentýž večer přijíždějí na místo policisté a důrazně nás upozorňují, že následující den musíme opustit toto místo. Snažíme se vysvětlit, že auto je nepojízdné, jejich zájem je však naprosto mizivý. Říkají, že nás chápou, nicméně očekávají, že následující den „zvedneme kotvy“. Docela rozhozeni odcházíme opět naproti do naší „domovské hospůdky“ – Penzion Delfín - danou situaci opět „rozpít“ a tam se setkáváme pro nás s nečekanou reakcí - máme být v klidu, že nám naši situaci pomohou řešit. Následný den ráno, když policie zcela nekompromisně pod pokutou 300 Eur doslova vyhazuje karavany z místa, a jak jsme poté zjistili i z dalekého širokého okolí, náš karavan zcela neohroženě zůstává na místě. Majitel naší hospůdky domluvil stání do doby, než se dočkáme nové nádrže.

Náš pobyt se tím pádem stává maličko monotónní a trošičku nás znepokojuje, že se už asi nesetkáme s Pepim a celou jeho posádkou, ale patrně se nestihneme ani vrátit do práce, tak jak jsme měli v plánu. A jak dny jdou, dochází plyn, přestáváme grilovat (dobře už jsme se najedli). Další dny následuje striktní zákaz zapínat teplou vodu (tady narážíme na výhrady ženské části rodiny), ale vzhledem k tomu, že naplnit plyn musíme jen přistavením vozu, který je nepojízdný, nic jiného nám nezbývá. Poté dochází k poslednímu opatření - přestáváme vařit úplně vše, včetně ranního kafíčka a na vše chodíme „někam“. Musím přiznat, že tato varianta je pro mnohé členy naší rodiny to nejpříznivější, co nás na dovolené mohlo potkat. Horší je pak otázka naší peněženky. Ale jak sami všichni uznáte, tato položka se jeví v rozpočtu naší dovolené v této chvíli zcela bezvýznamná. Jediné, co zde ještě funguje je elektřina, a to proto, že jsme pořídili efoy (docela slušná investice na to, aby zajistila bezproblémový zdroj elektrického proudu). Ale nic netrvá věčně, takže je potřeba vyměnit kanystr s metanolem. Přistupujeme k naprosto běžné rutinní výměně kanystru ,o níž by se za normálních okolností nebylo nutné ani zmiňovat. Ale ouha, nic se neděje. Četné marné pokusy naznačují, že je tu opět nějaký problém. Opět přichází na řadu „udělej si sám“ a to výměna sacích plováků v nerozebíratelném kanystru – nevadí jednalo se o vadný kus, ale proč zrovna tady a teď?. Ještě, že si umíme poradit. Další problém zažehnán, teď jen zbývá trpělivě čekat na novou nádrž.

Je čtvrtek 4.7.2012, zítra byl plánovaný odjezd z naší dovolené. Už jsme pochopili, že je to spíše z oblasti scifi. Takže sedíme opět v naší hospůdce asi již při čtvrtém „ouzu“
a čekáme, jak vše dopadne. Děti odjely na „chrchlovi“ na oběd do města – ještě, že jsou již tak samostatné – a my obědváme již asi páté ouzo. Ještě, že je tady spolu s ouzem tak krásně.

V neděli nám majitel naší domovské hospůdky půjčuje svého čopra, abychom si mohli všichni společně zajet do Stavrosu na výlet a večeři. Rádi jeho nabídku přijímáme, bereme to jako pěkné rozloučení se s naší dovolenou. Nádrž v pondělí určitě přijde! Po večeři sedáme na čopra – nejde nastartovat. Naštěstí se hospůdka nachází na nejvyšším bodě města Stavrosu, takže ne až tak velký problém. Vracíme s vírou, že tato drobná závada se vyskytla jen přechodně, že to bylo opět „jen rukama“. Nikdo si nedovede představit tu úlevu, když druhého dne majitel sedá na čopra a ten hned „chytá“!

Dnes je pondělí, absolvovali jsme ráno již tradiční cestu na poštu a opět jsme slyšeli nám již známé ne. Ale už i místnímu zaměstnanci pošty se situace zdá být na pováženou. Posílá nás někam na konec města do DHL (nic takového se v městě nenachází). Po marném pátrání jsme zašli do cukrárny, kde naše děti denně jezdí na zrmzku a vypráví nám, jak si tam povídají s paní, která je z Česka. Vydáváme se za ní. Ta okamžitě zajišťuje servisáka a při našem nedůvěřivém pohledu konstatuje: Nebojte, on není až tak úplně Řek, jeho maminka je Němka. Je to v tomto městě „top mechanik“. Ten přijíždí, bere si techničák s tím, že se během dne ozve.

Sedíme u karavanu, vymýšlíme možné varianty co dělat, když v tom přijíždí policie a vystupují tři policajti, ještě jim chyběly v rukách pouta. Vysvětlujeme situaci, sami nevěřícně kroutí hlavou nad tím, že do dnešního dne nepřišel náhradní díl, přejí hodně úspěchů a krásný pobyt. Tak teda nevím, jak dlouho si ještě představují, že tu budeme!

Zanedlouho přijíždějí dva servisáci, kteří vytahují díravou nádrž z podauta s tím, že za dva dny můžeme odjet domů. Teprve nyní jsme se začali opravdu bát. Rafička ukazatele plynu je milimetr pod nulou, když odvezou nádrž, nehneme se už vůbec nikam. Servisáci vytahují své čerpadlo pro vyčerpání nafty z nádrže - nefunguje. Raději odcházíme na panáka ouza. Jak toto dopadne?

Nádrž se podařila vyjmout a my jsme plni očekávání, co bude za dva dny. Plyn definitivně došel, takže lednice nyní zcela definitivně přestává fungovat. Tady nepomůže už žádné otáčení. Veškeré zásoby z mrazničky rozdáváme, obsah ledničky letí do kontejneru.

Nazítří večer se začíná smrákat a vypadá to na bouřku. Uklízíme okolí karavanu, docela rychle se zvedne vítr, takže máme všichni napilno vše uklidit. Jen trochu větru, pár kapek a je po bouřce. Vyrážíme do města. Dáváme si večeři, tentokrát ve velkém stylu, už přece poslední, je dovoleno dát si vše, co kdo chce, zítra je třetí den – tudíž den našeho slíbeného odjezdu.. Podle toho vypadá i účet, ale naše dovolená se blíží ke konci, tak proč si trošku více „nevyrazit z kopýtka“. Zanedlouho po návratu se opět zvedá vítr. Máme uklizeno, nehrozí žádné škody, tak uléháme ke spánku. Za chvíli se znovu zvedá vítr, tentokrát ale takový, že se karavan mění ve zmítající se loď na rozbouřeném moři. Dámská osádka podléhá panice, zda se karavan může převrátit. Jsme ujištěni, že ne, co se však převrátilo byly dva žaludky naší posádky. A tolik to stálo peněz.

Druhého dne se dozvídáme, že se přes Asprovaltu přehnala tak silná bouře, jakou místní nepamatují 20 let. V okolí to odneslo asi deset střech, náš karavan však zůstává na místě. Škoda, že nás to neodneslo do Zlína, byl by konečně klid.

Je čtvrtek, třetí den našeho slíbeného odjezdu. Ráno už nejedeme na poštu, ale přímo za naším spásným andělem v podobě naší cukrářky Naděnky s otázkou - jak to vypadá. Její výraz ve tváři je stejně nervózní jako ten náš po celou dobu co tu jsme - dnes již přesně 3 týdny. Podává nám informaci, že ráno byl u ní náš servisák na kafíčko a říkal, že teď také na něco čeká, že dělá vše pro to, abychom co nejdříve odjeli, ale nyní už to není v jeho silách. A tak jsou v tom zase naši řečtí přátelé. Naděje, že odjedeme dnes večer padá, stejně jako posléze wifi připojení v naší hospůdce. Ani po několika marných pokusech jsme se nebyli schopni spojit „se světem“.

Je neděle 15.7.2012 a hurá jsme doma. Nikdo si nedovede představit jak úžasný pocit. Ale návrat domů nebyl vůbec jednoduchý. V pátek konečně po již opravdu nesnesitelném čekání nastal den D.Večer kolem šesté přijel na pláž náš zachránce v podobě servisáka a provedl rychlou výměnu nádrže, která byla vyrobena z plechu podle té naší staré. Na pohled nevypadala zle, i když někteří při pohledu na ni jen protočili panenky. Výměna proběhla celkem bez problémů až na jeden drobný zádrhel, v tu chvíli jsme však ještě netušili, o jaký zádrhel šlo.

Po výměně nádrže s radostí opouštíme své třítýdenní bydliště a následujíce servisáka, tak s velkou úlevou opouštíme místo, na kterém po nás zůstal obdélník zelené trávy, kterou je v této oblasti problém vidět. V servisu nám pak byl k našemu překvapení výfuk pouze přidrátován jedním chabým kouskem drátu se slovy – „To do Česka vydrží“. Bez sil k jakékoliv reakci v podobě žádosti o provizorní svaření výfuku, opouštíme i servis a míříme k benzince s úmyslem doplnit nádrž, zkontrolovat dočasnou opravu výfuku a nabrat alespoň trochu plynu na cestu. Obsluha benzinky velice ochotně tankuje plnou nádrž dle našeho požadavku, když v tom se začne valit z podauta nafta. Obsluha nás okamžitě posílá naproti do trávy, protože proud valící se nafty neustává. Vysvětlujeme o co jde a on se snahou o pochopení situace radí, ať netankujeme úplně plnou nádrž. Pak nabízí montážní jámu ke kontrole našeho výfuku a dokonce přináší kotouč drátu k případné opravě. Zmiňujeme se, že ještě natankujeme plyn a když po provedené dokonalé opravě výfuku (tentokrát jsme na výfuku upletli z poskytnutého drátu docela slušivý svetřík, aby nedošlo během cesty k jeho uvolnění) přistavujeme auto k natankování plynu a znovu se valí nafta. Se slovy moc děkujeme, „kopneme do vrtule“ a mizíme. Tady končí veškeré plány o nákupech z dovolené, protože vytékání nafty neustává. Ještě, že jsme si stihli naplnit 3 desetilitrové kanystry a stejnou situaci už nemusíme na benzince absolvovat. Po 200 km nafta přestává vytékat a my se vzájemně uklidňujeme dohodou, že budeme dolévat naftu pouze z kanystrů a ne až po strop, tudíž nebude z nádrže nic vytékat. To se nám také na další zastávce potvrzuje, nafta odnikud nevytéká. Napadne nás tedy, že problém opravdu vznikl tím, že jsme nabrali plnou nádrž. Rozhodujeme se proto pro další tankování - jen 30 litrů - přímo na benzince. Převrácený kýbl s 30 litry vody, to byl pro ilustraci pohled na stání u dvou stojanů. Po celé ploše se rozprostírala obrovská kaluž nafty. Vyděšení pohledem na tuto katastrofu jsme byli nejen my, ale i obsluha, která nebyla schopna vůbec žádné reakce. Využili jsme situaci a opět se slovy, moc se omlouváme a nějakým drobným dýškem mizíme z dohledu. Pochopili jsme, že to bylo poslední tankování klasickým způsobem a teď už budeme doplňovat jen z kanystrů, což nám v této situaci zas až takový problém nepřipadá.

Dojíždíme na další benzinku, kde plníme kanystry a na prostoru vedle stojanů z nich lijeme naftu do nádrže. Ten výraz v našich tvářích, když jsme zjistili, že veškerá nafta teče vedle, to si jen stěží někdo dovede představit. V tuto chvíli je nám jasné, že do nádrže už nedostaneme ani hlt nafty. Tady už to opět začalo být vážné.

Kde asi soudruzi z Řecka udělali chybu? Vybalujeme nářadíčko, na řadu přichází hadice na vodu a naftu lijeme do nádrže zevnitř – jeden leží pod autem a dva vytlačují z plastových kanystrů naftu do nádrže. A tady přišlo opět malé zpestření, naše nejmenší členka osádky podpořena vůní nafty, opět vyhazuje obsah svého žaludku do prostoru, ale ulevilo se jí. Musím říct, že i nám, protože po shlédnutí ručičky palivoměru jsme zjistili, že nádrž je takto úspěšně plněna. Tento způsob tankování jsme si zopakovali ještě dvakrát a musím nás všechny pochválit, při posledním doplňování jsme dosáhli časů hodných F1 a to 30 litrů za 50 minut.

A to je úplný konec naší dovolené. Jsme doma a večer při několika skleničkách šampaňského, který si tato situace vyloženě vyžadovala, hodnotíme naši dovolenou. Nebyla jen krásná, ale hlavně silná na zážitky. Jsme přesvědčeni, že jak my, tak i naše děti na ni nikdy nezapomenou. Jo a příští rok již máme dohodnuté setkání se všemi, kteří se nám snažili jakkoliv pomoci. Máme jen trochu obavy, abychom se opět hnuli z místa!



Peragaló –prosím
Efcharisto – děkuji
Ochi – ne
Kalimera – dobré ráno
Kalinichta – dobrou noc
Oriste – prosím, když někdo volá
a pokračování příští rok……


Ušáci