...nejdelší sjezd na kolobrndě v ČR ( 3.-5.10.2014 )

Jeseníky máme „za humny“, ale nějak nezbýval čas se tam vypravit. Pořád si říkat, že je čas, a že to vyjde jindy, nás přestalo bavit a tak padlo rozhodnutí prožít víkend na horách. Organizace jsem se ujal vzhledem k tomu, že Jarka měla jiné starosti, s tím, že jí připravím pár zážitků. Vzhledem k uzávěrce silnice přes Červenohorské sedlo a možnosti minimální kombinace dopravy autobusem a vlakem, padlo rozhodnutí přespat v Jeseníku a pak v Koutech. Kamarád z C24 nám nabídl možnost zaparkovat u jeho firmy ( Vlastíku díky ), což jsme vykomunikovali přes mail a mobil. Zbytek byl již jen otázkou načasování – pátek příjezd, sobota výlet na Šerák, Keprník a Červenohorské sedlo. Neděle pak výlet z Koutů na horní nádrž přečerpávací stanice a pak na koloběžce sjezdem k dolní nádrži, prohlídka elektrárny a pak dojezd do Koutů ( Jarka zatím nic netuší ).

V pátek odpoledne jsme se zabalili a zanedlouho jsme již parkovali u Vlastíka. Ten byl sice v Praze, ale všeho se ujal jeho syn, patřičně instruovaný. Zbylo tedy ještě doladit zítřejší den, okoštovat červený burčák a jít spát. Původní plán na sobotu byl – odjezd vlakem v cca 8.00 hodin z Jeseníku na Ramzovou. Po zazvonění budíku v 6.30 však byla venku mlha, že by se dala krájet. Kontrolou web kamery na Šeráku – situace stejná…bílá tma. Nu což, Jarka získává hodinku spánku k dobru. Další kontrola situace proběhla v 7.45 – kamera ukazovala na Šeráku azuro a dole inverzi. Tak vstávat a hurá na vlak. Z Ramzové vyjíždíme sedačkou, a na Čerňavě nám sluncem zalité Jeseníky připravují krásnou podívanou - od Kralického sněžníku, směrem k Rychlebským vrchům, Zlatému Chlumu a až k Pradědu. Po kávě v chatě Jiřího na Šeráku, moc pěkně upravené, již odcházím po pohodlné cestě směrem na Keprník – nejvyšší bod dnešního výletu. Lidí jako dobrých a navíc tudy vede cesta běhu Pradědova 100 – ka . Výstup trochu prověřuje naši fyzičku a zanedlouho jsme na čtvrtém nejvyšším vrcholu Jeseníků. Cestou vzniká pár fotografií. Příroda je již podzimně zbarvená a tak je pořád na co koukat – vřesoviště jak ve Skotsku. Scházíme postupně dolů k jednomu z rašelinišť a pak dále, s výhledem na Červenou horu, do sedla pod Vřesovou studánkou. V dáli je vidět Vozka – vrch podobný Keprníku. Cestou míjíme shluk rodin s dětmi, ale raději přidáváme do kroku, abychom rychle zmizeli z jejich dosahu, lépe řešeno doslechu. Hulákat na horách, pískat a řvát se fakt naučili dobře….

Ze sedla stoupáme úbočím k Vřesové studánce a koukáme na masiv Vozky, kde na jeho úbočí řádil v minulosti vítr a pravděpodobně nějaká lavina. Asi po 45 minutách přicházíme na místo, kde stála původně horská chata a kaplička. Ta byla zasažena bleskem a celá zhořela. Dodnes je vidět její půdorys a místo je označeno litinovým křížem. Kdo dobře hledá tak uvidí i zbytky chaty. Pod turistickým chodníkem je vystavěna nová dřevěná kaplička, ve které vyvěrá pramen. Voda je studená a osvěžující. Halas tlupy, kterou jsme nechali za sebou nás upozorňuje na jejich příchod. Odcházíme tedy nahoru k bývalé kapličce a chvíli se rozhlížíme po okolí. Z odpočinku nás vytrhují mračna, která se valí přes sedlo z údolí, a nevěstí nic moc dobrého. Zvedáme se a po upravené cestě pokračujeme směrem k Červenohorskému sedlu. Šedavé mraky zanedlouho zahalují vše co je nad námi. Cesta ubíhá a zanedlouho přicházíme k místu, kde je postaven dřevěný kostelík, jako památník těch, kteří v Jeseníkách zůstali navždy. Odsud je to již kousek k chatám na sedle. Na dobu, kdy zde byly tři chaty a sídlo Horské služby, jsou jen vzpomínky. Vyrostly zde další budovy a nutno říci, že jsou zde postaveny velice citlivě. Necháváme se zlákat nabídkou pečené kachny na černém pivu, se zelím a knedlíkem. Jarka si dala smažený sýr s hranolkama. Obojí velice chutné. Maličká vada na kráse - jen půllitr piva stál tolik, co skoro polovina jednoho jídla, ale což…No a pak již jen počkat na autobus, který nás odvezl zpět do Jeseníku.

Zanedlouho potom, co jsme dorazili do bydlíku, přichází Vlastík se Zdeňkou. Zdravíme se a odcházíme společně chvilku poklábosit. Vytahuji bílý a červený burčák a věřte, že jsme si měli o čem povídat ještě nějakou chvíli po půlnoci. Vlastík byl v Rumunsku, kam máme již nějakou dobu naplánovánu cestu, takže i na prohlížení fotek došlo….
Nedělní ráno bylo jako malované. Balíme, loučíme se s Vlastíkem a Zdeňkou a vyrážíme do Koutů. Jarka chtěla vidět přečerpávací elektrárnu, tak bude její přání splněno. Co bude dál, vím jen já. Přijíždíme na parkoviště a jdeme koupit lístky. Paní v pokladně zpočátku nechápala, proč chci jen vstup do elektrárny, bez jízdy autobusem. Nakonec jsme si to vysvětlili. Kupujeme ještě lístky na lanovku na Mědvědí horu a protože máme chvíli čas, tak si dáváme ještě dopolední kávičku. Kolem nás odchází Ti, kteří se rozhodli strávit adrenalinový den sjezdy po upravených tratích v Koutech – a že jich je – těch tratí i těch odvážlivců. Areál je neustále rozšiřován a doplňován, takže pořád něco nového je připraveno. Po výjezdu nabíráme směr na Tetřeví chatu a horní nádrž PVE. Míjíme větrné elektrárny u Tetřeví chaty a začínáme stoupat na Mravenčí horu. Asi po hodině jsme nahoře u umělé nádrže. Nahoře jsou postaveny 2 bydlíky N 126. Nejsou to však karavanisté, ale radioamatéři.

Obcházíme kolem nádrže a sestupujeme k občerstvení pod hrází. Zde nás čekají koloběžky a sjezd k dolní nádrži a pak zpět do Koutů. Co si myslí má drahá polovička, raději nevědět. Ale pak pochopila, že kdo si hraje nezlobí a v podstatě to bude sranda. Udělala si cvičné kolečko, aby si vzpomněla na dětství a hurá dolů. Sjezd byl parádní – škoda jen, že se začalo kazit počasí, ale i tak okolí bylo podzimně vymalováno. Cesta vesele ubíhala a , s občasnými zastávkami pro fotografa, jsme za chvíli na hrázi dolní nádrže. Sjíždíme dál a pak se musíme kousek vrátit k elektrárně, kde máme objednánu prohlídku. Čekáme na autobus, který přiveze ostatní z Koutů. Koloběžky parkujeme v hlídaném areálu, a s ostatními jdeme do návštěvnického centra, kde se dozvídáme o historii elektrárny, její výstavbě, technických parametrech atd….Podobné elektrárny jsou technickým unikátem, kterých není v Evropě zrovna mnoho. Pak nás čeká návštěva samotné elektrárny – resp. její části – 7. patra skalní kaverny. Celá budova je postavena ve skále a má 8 pater. Samotné turbíny jsou až v jejím nejnižším místě. V místnosti pro návštěvníky jsou již vidět jen horní části soustrojí a 2 jeřáby, každý s nosností 250 000 kg. V místnosti jsou vyhrazena místa, která jsou vyztužena a pouze na ně je možné při opravách odkládat součástky. Pak již vycházíme přístupovou chodbou zpět, obdivujeme venku původní oběhové kolo turbíny a odjíždíme k bráně. Zde se loučíme s průvodkyní, nasedáme na koloběžky a čeká nás posledních 5 km sjezdu do Koutů. Užíváme si jej a zanedlouho přijíždíme na parkoviště, odkud jsme ráno vycházeli.

Sjezd měl délku cca 17 kilometrů, což je nejvíce v ČR. Převýšení trati je asi 950 metrů. Vracíme koloběžky a chystáme se k odjezdu. Začíná poprchat – takže předpověď vyšla úplně do puntíku.
Čeká nás již jen cesta přes Skřítek a Bruntál domů. Odjíždíme s tím, že určitě by stálo za to se zde kouknout v zimě na lyže, navíc ve Velkých Losinách by již měl být otevřen i termální akvapark. Tak uvidíme.

Závěrem – užili jsme si jeden povedený víkend a poznali kamarády z Jeseníku, tak proč si to někdy nezopakovat ?