aneb jak jsem lyžovala

Navzdory špatně vyhlížejícím prognózám jsme v pátek ve večerních hodinách vyrazili k Matýskovi do Horního Maršova na první (doufám, že to byl první) ročník Salmonelacupu, jehož hlavní náplní byla ochutnávka rodinných bramborových salátů, takových, jaké se budou podávat za 2 týdny při štědrovečerní večeři.

Navzdory špatně vyhlížejícím prognózám jsme v pátek ve večerních hodinách vyrazili k Matýskovi do Horního Maršova na první (doufám, že to byl první) ročník Salmonelacupu, jehož hlavní náplní byla ochutnávka rodinných bramborových salátů, takových, jaké se budou podávat za 2 týdny při štědrovečerní večeři. Pro nezasvěcené, špatně vyhlížející prognózy spočívaly v tom, že naše obě auta, která připadala v úvahu pro přesun na místo konání, byla nečekaně v servisu a nevědělo se, kdy budou opravená. Naštěstí jsme si v pátek mohli dojet pro obytňák a vyrazit.

Cesta ubíhala pomalu. Ne snad z důvodu nekonečných kolon, ale protože Lišák nechal na autíku "stáhnout tlaky" a to se vleklo do sebemenšího kopečku 60km/h. Ale nakonec jsme dojeli a ještě jsme krátce po příjezdu domluvili pořízení nového autíka. O tom se prozatím nechci rozepisovat, ještě není doma, ale ve čtvrtek pro něj jedeme ... Na místě byli již všichni očekávaní účastníci a to v náladě, do Matýskovy hospůdky jsme vešli za burácení všech možných i nemožných hudebních nástrojů. Nejcennějším nástrojem byly housle Jany Sedláčkové, které prý nejsou k slyšení tak často. Což je ovšem velká škoda. Poseděli jsme, zapili nové auto, snad ne předčasně a šli do hajan, protože lyžíchtiví účastníci vyhrožovali časným odjezdem pod sjezdovky.

Tím jsme se ovšem nenechali zmanipulovat a vyrazili až v pozdních dopoledních hodinách, abychom nakonec zaujali stejně výhodná místa jako ranní ptáčata a to snad 2 km od sjezdovek, protože správci parkoviště pod sjezdovkami nevpustili obytná auta. Neprozíravě jsme si zapůjčili od Machajdů jejich kompletní lyžařskou výbavu, kterou jsme s vypětím všech sil, alespoň těch mých, dopravili zmiňované 2 km pod sjezdovky v naději, že ji využijeme. Jen jsme se dovlekli a to nás notný kus přiblížil náhodně projíždějící Jirka M, dovlekli se i Machajdovi s vypinkanou Verunkou.

Nutno ovšem vyzdvihnout, že byli uznalí a tak nás nechali přednostně si zalyžovat. O mém lyžařském neumu se vyprávějí legendy, ale na výcvikovou loučku jsem si troufla. Po zdolání pomy vzhůru na kopeček ovšem Lišák prohlásil, že tady se nic nenaučím a už jsme frčeli na kotvu vzhůru na Javor. Zdálo se mi stoupání trochu prudké, ale ještě jsem v sobě živila naději, že sjezdovka nakonec povede jinudy a že to sna nějak sjedu. Sjela, ale ty následky. Pr... mě bolí ještě dnes, pádů bylo nepočítaně, v okamžiku kdy se lyže rozjeli rychlostí vyšší než jsem byla ochotna tolerovat, jsem propadla panice a v tu chvíli zapomněla všechny teoretické znalosti o tom, na kterou nohu váhu, kam které koleno a tak podobně a už jsem se válela.

S nepředstavitelnou hrůzou jsme se ocitla zpět ve výchozím bodě, tedy po sjezdovkou, leč útrapám nebyl konec. Štěpán, kterého vyfasovali Machajdovi k hlídání, prořval celou dobu mých útrap, přestože se Machajdovi všemožně snažili a nakonec se z toho ze všeho posr... Opravdu!!! Takže jsem nadávajíc, že ňáký lyže nemám ve svým věku zapotřebí dovlekla i nadále řvoucího Štěpána 2 km k autu a tam jsme oba padli vysílením. Lišák s Vlastíkem a Machajdama zůstali pod sjezdovkami a lyžovali.

Velký byl Símy obdiv vůči mému výkonu, když se nechala Lišákem ukecat na "červenou" (ona to byla červená!!!), což mi samozřejmě dělalo dobře. Všichni mě litovali, až na Lišáka, který tvrdošíjně trvá na svém, že buď chci lyžovat nebo ne a na tý trapný "modrý"a výcvikový loučce se fakt lyžovat nedá. Úrazů nebyl konec, k jednomu přišla taky Iveta, kterou v kraji sjezdovky sejmul postižený chlapec na speciální lyži. Tak jsme po celý večer svorně pajdaly. Spát se šlo relativně brzy, lyžaři byli zmoženi a ti nejneúnavnější měli brzy ráno v úmyslu se přesunout do Pece.

Nakonec jsme se přesunuli i my, tentokrát si Machajdovi dopravili výbavu sami a plácali jsme se na loučce. I Lišák!!! Na snowboardu. Na dotaz, proč se nejde učit na červenou pravil, že kdyby šel někdo s ním ... Překonala jsem negaci z předchozího dne a zapůjčila si od Símy lyže a s pocitem jistoty, že tady se to fakt rozjet nemůže, jsem se plácala na loučce se závěrem, že dávám lyžím poslední šanci. Krátce po poledni, jsme se s Machajdama rozloučili a přesunuli se k autíku a vyrazili na cestu k domovu. Během celé cesty si Lišák liboval, že to sice moc nejede, ale zase to nežere!!!

Matýsku, díky za pozvání a organizaci, bylo nám u vás dobře, jako ostatně vždy!