Armenie

Nikdy jsem nic podobného nepsal, též neoplývám spisovatelským darem, přesto se pokusím o hrubé zrychlené shrnutí našeho cestování po Armenii.

Naše cestování se posouvá stále více do východních destinací. Po několikerých cestách do Albánie, kde v posledních letech turismus prudce stoupá a není to již nedotčená Albánie, kterou si pamatujeme, jsme začali hledat klidnější místa a navštěvovat Gruzii. Nápad navštívit Arménii jsme měli již od loňska, letos nastal čas vyrazit do první křesťanské země na světě. Ve východních destinacích totiž zatím není cestovatel obytňákem nezvaným živlem, jak se to kolikrát stává v našich a západních končinách. Částečně si za to jako karavanisté můžeme sami, když někteří z nás si pletou význam slov parkovat a kempovat, přičemž jsou schopni na parkovištích roztáhnout markýzu a židle se stolem, nedej bože, když aut jede více. Z těchto důvodů na našem současném pojízdném domečku markýzu nemáme a nevozíme už ani venkovní nábytek, neboť vždy všude důsledně pouze parkujeme.

Arménie sice sousedí s Tureckem, nicméně jejich vzájemné vztahy jsou napjaté a tudíž neexistuje žádný pozemní hraniční přechod mezi nimi. Je zapotřebí jet přes Gruzii. Využíváme hraniční přechod Kartsakhi a pokračujeme na arménský hraniční přechod Bavra. Jak Gruzíni, tak Arméni spolu nejspíš soutěží, kdo bude mít na své straně 30 km od přechodu horší silnici, zdá se, že Arméni vítězí. Kromě kamionů do Arménie nikdo nejede, radujeme se, že alespoň budeme brzy vyřízeni. Jak se však mýlíme. Nastala byrokratická čtyřhodinová procedura započatá váhou, rentgenem a veškerými údaji o vozidle, okořeněná neznalostí arménštiny. Též celníky velmi zajímají léky, které máme s sebou. Naštěstí ještě patříme ke generaci, která se učila rusky, takže úředního šimla nějak udoláváme. Výsledkem je stoh dokumentů, ve kterém se vrší razítka, něco jako karnet, který opravňuje auto přesně rok v Arménii používat. Následuje vojenská kontrola, vojáci lezou z kukaně a nevěřícně hledí na SPZ. Se smíchem volají „Čechoslovakia, odlično, nu davaj“ a jsme z hranic venku. Pak už jen zbývá koupit „strachovku“, jelikož tak, jako v Gruzii, zde neplatí naše zelená karta.

Už od prvních kilometrů je vidět, že země je chudší, než sousední Gruzie. Silnice střídají asfalt a štěrk bez jakéhokoliv varování a místy jsou tak špatné, že 50 km jedeme 4 hodiny. Zejména když zaprší se hloubka děr špatně odhaduje. Na venkově je nejčastějším vozem Žigulík, Volha a ZIL, ve městech a zejména v Jerevanu jsou vozy nové, často dovezené z Japonska s volanty vpravo. Jsou zde patrné obrovské sociální rozdíly, na jedné straně výstavné paláce, o 10 km dál za městem lidé na vsi suší trus na topení. Lidé jsou milí a opět se potvrzuje pravidlo, že čím odlehlejší místo, tím vstřícnější lidé, pasák v horách nabídne poslední kus sýra. Jako jsme zvyklí podél silnic na prodavače ovoce a zeleniny, tak zde se prodává z 25 litrových barelů na váhu domácí vodka, asi aby řidiči byli veselejší. 100 gramů je stakan. Chutná však dobře a ani jsme neoslepli.

Naše první zastavení je ve městě Vagharshapat, kde sídlí hlava arménské apoštolské církve a nachází se zde krásné historické chrámy. Po prohlídce se přesouváme do sousedního Jerevanu, kde nocujeme u místního akvaparku, kam se i jdeme navečer vykoupat. Druhý den vyrážíme na průzkum Jerevanu. Památník genocidy Arménů, socha Matka Arménie a proslulé jerevanské schody jsou velmi působivé. V ulicích Jerevanu jsou vidět trolejbusy známé z kresleného seriálu „Jen počkej zajíci“, kde vlk stahuje za kabely troleje. Též staré sovětské autobusy MAZ upravené na pohon plynem, přičemž tlakové lahve z autogenu mají upevněné na střeše. Na jihovýchodním konci Jerevanu objevujeme jezírko, kde vyvěrá chladná, ale velmi slaná vody. Místní se zde koupou a nechávají se nadnášet. Tak moc slané opravdu není ani moře. Osvěžení je příjemné. Ze všech míst Jerevanu je vidět majestátně se tyčící kužele arménských posvátných hor Malý a Velký Ararat, kde dle bible přistál Noe s archou. V nynější geopolitické situaci se však nachází těsně za hranicí v Turecku.

Pokračujeme do hor východním směrem od Jerevanu. Naším cílem je akropole Garni, po prohlídce jdeme dále do hor nejprve údolím řeky Azat k opuštěnému chrámu Havuts Tar. Cestou obdivujeme liduprázdné hory a pasoucí se koně. Znenadání se k nám blíží obrovský bílý ovčácký pes, žádné prudké pohyby, čekáme, co bude dělat. Očichává nás, z jeho výrazu se nedá nic usuzovat, jelikož všichni psi, které zde potkáváme, mají kupírované uši. Nakonec si bere od nás kus svačiny a dělá nám parťáka dobrých 10 km po horách, aby se od nás před vsí Garni opět odpojil. Náš plán je ještě prohlídka kláštera Geghard, který se bohužel opravuje a je v lešení. Nevadí, dnes jsme si užili dost, nocujeme na krásné náhorní planině poblíž obce Goght s překrásným výhledem na Ararat.

Jasná viditelnost předurčila naše další putování. Jedeme dále na jihovýchod do místa známého z obrázků Googlu a sice kláštera Chor Virap, jehož zobrazení na pozadí Araratu nemůže chybět na žádné fotce Armenie. Jsme rádi, že turistů zde není mnoho, vyhledáváme spíše odlehlá místa bez lidí. Zde jsme ochutnali čerstvě vymačkanou šťávu z granátových jablek, je výborná. Též z granátových jablek místní vyrábějí výborné víno, je sladké a hodně podobné Portskému. Odtud se přesouváme těsně podél hranice s Nachičevanem, což je autonomní oblast Azerbajdžánu. Směrem k Nachičevanu je po celé délce silnice vytvořený ochranný val vysoký asi 5m a protkaný palebními postaveními, aby Arménům Azerové silnici přímo neostřelovali. Za městečkem Areni byl nalezen jeskynní komplex, kde bylo zjištěno, že se zde vyrábělo víno již před 6100 lety, což je nejstarší doložená výroba vína na světě. Současné vinařství v místě nabízí výborná vína, většina jsou sladší a těžká. Odtud je již jen kousek k nádhernému skalnímu klášteru Noravank, kde mezi skalami nocujeme. Slunce zapadá, jdeme kousek do hor, které se v zapadajícím slunci barví do neuvěřitelných odstínů od okrové po rudou. Kulisu umocňuje již zmíněné výborné víno.

Ráno jdeme na prohlídku kláštera Noravank, je neuvěřitelné, že zdejší církevní stavby pocházejí většinou z let 500-700 n.l. Krása nepopsatelná. Poté pokračujeme dále východním směrem k Náhornímu Karabachu. Navštěvujeme město Sisian u něhož se nachází kamenné menhiry Zorats Karer, nazývané arménský Stonehenge. V Sisianu zakoupeny k obědu největší kebaby, které jsme kdy viděli, jsou dlouhé 50 cm a průměr mají 5 cm. Nedají se najednou sníst. Zde ve východní části Arménie již nefungují naše platební karty, místní měnu arménský Dram je třeba vyměnit v bance například z Eur. Též vzhledem k blízkosti Náhorního Karabachu na severovýchodě a Nachičevanu na jihozápadě je zde častý pohyb vojska, vojenské techniky, vrtulníků. Vzhledem tomu, že všichni jsou velmi korektní a na vojenské prohlídky jsme zvyklí z jihovýchodních provincií Turecka přiléhající k Sýrii, z oblasti Kurdistánu, pokračujeme dál na východ k městu Goris. Náš dnešní cíl je Halidzor, kde se nachází nejdelší horská obousměrná kabinová lanovka o délce 5,7 km, překlenující z hor hluboké údolí řeky Vorotan, na jejímž druhém horském břehu se nachází klášter Tatev. Zdejší úzká horská silnice bohužel po posledním konfliktu mezi Armény a Azery v roce 2022 slouží jako hlavní silniční tah do Iránu, na což není stavěná, jelikož původní hlavní silnice z Goris od té doby není plně pod kontrolou Arménů. Pro milovníky techniky a zejména starých aut je zde úplný ráj. S čím vším jsou Iránci schopni přijet a vozit náklady, staré americké dvoudobé tahače, olej teče všude, čudí, ale jedou, troubí a mávají.

Naše další cesta vede na severozápad přes Selimův průsmyk, kudy kdysi vedla Hedvábná stezka. Jsou tu k vidění starodávné stáje z dob, kdy zde putovaly karavany se zbožím. Též je zde pramen výborné vody. Pokračujeme k jezeru Sevan, které se nazývá arménským mořem a je druhé nejvýše položené jezero na světě s nadmořskou výškou zhruba 2000 metrů. Okolo jezera se rozprostírají pastviny, kde se pasou krávy a občas se i vykoupou. Břeh vody je na mnoha místech lemován snad metr hlubokými nánosy řas a zbytků vodních živočichů. Z plánovaného zaplavání tak sešlo. Náladu nám zlepšili místní rybáři, kteří prodávají výborné solené uzené ryby. Poblíž města Sevan na poloostrově v jezeře se nachází proslulý klášter Sevanavank, jenž se zrcadlí ve vodě na pozadí štítů Kavkazu. Pro množství turistů k němu ani nejdeme. Raději si vyšlápneme do protilehlých kopců a máme celé panorama jak na dlani a o samotě.

Dále míříme opět severním směrem do národního parku Dilijan, kde je krajina zcela jiná, než jsme zatím viděli. Jsou zde hluboké lesy, množství hub. Tentokrát je naším cílem klášter Goshavank. Odtud se vydáváme na tůru k horskému jezeru Gosh. Představujeme si něco jako naše Černé či Čertovo jezero. Jsme však zklamáni, jedná se o „rybníček“ zarostlý šáchorem, kam lidé chodí grilovat a pochopitelně odpadky si s sebou zpět neodnesou. Obecně je v Armenii problém s odpadky, místní hází vše, kam je napadne. I když se jedná třeba o krásnou přírodu. Samotné město Dilijan je jakési rekreační místo místní smetánky, něco jako náš Špindl, kde se večer movití majitelé silných luxusních aut předhánějí, kdo proletí městečko rychleji a s větším hlukem. Ve směru od Sevanu sem vede silnice, která v nejvyšším místě jde tunelem, který je z našeho pohledu neuvěřitelný. Jedná se o díru hrubých tvarů vysekanou ve skále zcela bez osvětlení a odvětrávání. Jelikož se střed tunelu nachází v nejvyšším bodě a na obě strany se vozovka svažuje, není vidět pověstné světlo na konci tunelu. Z obou stran do kopce kouří náklaďáky, výsledkem je hustá kouřová clona a tma. O to víc vynikne místní zvyk řidičů, po tmě nesvítit. Říkám si, že až tohle projedeme, tak ze vzduchového filtru vypadne briketa. A my v EU honíme nějaké gramy CO.

Následuje přesun do pohoří Aragat k nádhernému horskému jezeru Kari. Je to zatím nejvyšší místo, kam jsme naším pojízdným domovem vyjeli – 3100 m nad mořem. Cestou sem na překrásných vysokohorských planinách na pozadí bílých zasněžených hor žijí velmi chudě pastevci, vyrábějí výborné sýry, nabídnou i teplé mléko rovnou od vemene, naprostá lahoda, jako když pijete šlehačku. Rádi jim na jejich těžké živobytí přispějeme. Jelikož je krásné počasí, vyrážíme druhý den ráno na celodenní výstup na Mount Aragat, což je se svými 4090 m nyní nejvyšší hora Armenie a prý jedna z nejsnáze dostupných čtyřtisícovek. Jelikož nejsme žádní Rakoncajové, stoupáme s batohy zvolna, výška je znát. Odměnou je na vrcholu nezapomenutelný výhled po celém pohoří, sněholedová pole a v dálce již zmiňovaný dnes turecký Ararat. Další den ještě setrváváme v pohoří Aragat, nemůžeme se nabažit scenérií a klidu, navštěvujeme pevnost Amberd na skalách nad soutokem řek Arkashen a Amberd.

Následné putování nás zavádí do měst Vanadzor a Alaverdi ke klášteru Sanahin. Po jeho prohlídce si neodpustíme výšlap do hor, kde se pasou koně, na které má dcera jako „koňařka“ magnet. V městečku pán z kufru Volhy prodává mimo jiné obrovské výborné broskve, vše za pár korun.

Zde se již blížíme k hraničnímu přechodu Ayrum do Gruzie, kde naše letošní cestování pokračuje. Na hranicích jsme kupodivu vyřízeni za půl hodiny, celníky zajímaly pouze ony „čtyřhodinové papíry“ za vstupu do země, které si vzali a to bylo vše.

Arménie určitě bude znovu dalším naším cílem, jelikož tato naše cesta byla jen hrubou ochutnávkou a zaslouží si podrobnějšího prozkoumání. Nabízí neskutečné krásy přírody, milé lidi. Stavební památky, které se třeba již v Gruzii soustřeďují v muzeích, jsou zde volně v přírodě, tak jak se dochovaly. Voda je všude dostupná ať již jako horské prameny nebo veřejná pítka ve všech městech a obcích, kde protéká neustále, až jsme si říkali, že ji snad mají všichni zadarmo. Nafta tak jako všude mimo EU je kvalitnější, než u nás a krásně voní ropou, jak si to pamatujeme z dob minulých. O to větší je šok cestou domů při prvním unijním tankování, auto vůbec nechce jet, každý kopec o kvalt níž. Ad blue je dostupné u pump ve větších městech v kanystrech.