Citovat

Roman a Jana napsal:
>
> Divný radar, aneb jak nasbírat třikrát za sebou pokutu v Německu :
>
> (Pozor, přepis komunikace je autentický a nikoli pro slabší povahy!) :-)
>
> "Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje právoplatná
> manželka. "Ty demente, to byl určitě radar! Radar!"
>
> Čímž ale její lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá ani na
> zimní gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady. Uvědom si, že
> nemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary a ty si klidně
> jedeš jak kdyby pro tebe žádný předpisy neplatily.. Seš nezodpovědnej až
> to bolí! Bože za co jsem se to provdala. Matka měla pravdu když říkala,
> že s tebou se místo do ráje dostanu tak leda tak do prdele!"
>
> "Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Třeba jen
> někdo na ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.
>
> "A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Kateřina se zavrtěla na
> sedačce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala:
>
> "Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel
> víc jak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.
>
> " Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval
> německou pokutu ne?" snažil jsem se Katce oponovat.
>
> "Času máme dost, otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou,
> abys viděla že nekecám." uzavřel jsem.
>
> Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?
>
> Vraceli jsme se z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z
> celodenního prolejzání krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil,
> kdybych po tý štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava?
>
> Však uvidíme.
>
> Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a
> vrátil jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr.
>
> Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru,která
> se držela za čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil jet
> touto rychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a na ulici ani
> noha.
>
> To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: "A je to
> tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky, čumíš
> co kde lítá a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha za co mě
> trestáš?!"
>
> Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na
> ženský.
>
> To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,
> ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla
> usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít
> vrata na zahradu .....
>
> Po pár vteřinách scifi představ jsme se zase vrátil nohama na zem.
>
> Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem
> až na začátek Pirny a schválně - jestli tam bude nějaká čtyřicítka.
>
> "Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit
> prdel po Německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna..."
>
> To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, s výrazem
> šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za
> město, kde jsem se otočil a vyrazil zpět. Jel jsem jak šnek třicítkou.
>
> Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I
> němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost mě
> problikávali a předjížděním mi dávali jasně najevo, že se seru jak
> hlemýžď.
>
> Banhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za
> nervózního blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl.
>
> Blik!
>
> Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.
>
> To už bylo i na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády ke
> mně a celou cestu až na hranice na posléze i domů do Děčína sekoukala z
> okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro
> týden. Čas od času jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných k přežití,
> ale bylo
> na ní vidět, že vina je zcela na mé straně. Pakse vše vrátilo téměř do
> normálu.
>
> Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanej tím,
> že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám ji rád a chtěl jsem
> jí koupit něco hezkého. Něco coby jí mě stále připomínalo. Na příhodu z
> Německa jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření poštovní schránky
> doma doslova vyrazilo dech.
> Nejsem většinou škodolibej, ale to co bylo v dopise na úředním papíře, s
> německou poštovní známkou a německou zpáteční adresou, mě rozesmálo
> jako nikdy před tím.
>
> Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám
> byla vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro - při průjezdu
> Banhofstrasse v Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval,
> že spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním pásem!
>
> Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit, zabalit
> do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní
> ježíšek a má milá Kateřina se posere ....
>