Možná jste tenhle článek už jednou četli, ale teď z internetu zmizel, tak jelikož jsem autor, dovoluji si ho dát sem. Při čtení jsem si zavzpomínala. I když to není tak dávno, mnohé se změnilo...

Takže když si představíte mého tátu a Kájínka jako dokonale nalíčenou sestřičku, dalšího kamaráda ,,zakrváceného“ červenou barvou, s berlemi a ortézou a dva doktory, kteří lili do všech zúčastněných krev v podobě červeného vína, uznáte, že vyhrát museli.

V Liberci se nám líbilo, kdo nepřijel, může jen litovat.

Někteří, kteří již se nemohli dočkat (včetně naší posádky), se na hráz rybníka, která byla nádherně posekaná a připravená na naše kempování, dostavili už ve čtvrtek. Jirka, který dorazil asi 5 minut před námi jako první se hned vrhl na hráz i se svým rybářským náčiním, kterého měl poměrně velké množství a než my jsme ustavili auto, už měl na udici prvního kapra.